...Žij pro svůj sen a nikdy se ho nesnaž vzdát!...

Reklamy zde

PROBÍHÁ REKONSTRUKCE (pořád :D)

Novinky:

↓↓↓

53.kapitola

30. prosince 2012 v 17:18 | JuMi |  Všechno zlé je k něčemu dobré
Tak prosím, konečně jsem dodržela slib XD ... no máte celou noc a zítřek přečíst si znova celý VZJKND aby jste mohli na toho navázat, protože pochybuju, že si z toho ještě někdo něco pamatuje, ale nejspíš to už ani nikdo číct nebude...nevadí, tak v příštím životě xD



Tušil jsem to. Jen co zalezeme s Tarem do baráku, spustí se venku takový liják, že se tou zimou oklepu. Zajedu s vozíkem opět do výtahu, vyjedu nahoru a zalezeme do bytu, kde je oproti venku, šílený teploučko. Shodím ze sebe deku a zničehožnic mi cukne noha. Buď se mi to zdálo, nebo jsem to fakt viděl. Cukla mi noha. Zkusím s ní pohnout, ale nic se neděje. No nevím. Asi se mi to jenom zdálo.
Doma si ještě zkusím trošku zacvičit, ale nic se neděje. Nohy pořád nereagují. Asi se mi to fakt jen zdálo.
_
Prázdný, úplně prázdný, jsem zoufalý v představě, že už s Mikim nikdy nic nezažiju.
"Naoki, končím s tím. Na Mikiho už ani nesáhnu, bude to tak lepší," odseknu.
"Fajn, ale měl by sis někoho najít, přeci jen jsi tak trošku pořád mimo," pokrčí rameny Naoki i když mu v očích jde vyčíst, jak mi nadává do debilů.
"Zajdeme odpoledne spolu nakupovat. Nebude vadit, když vezmu s sebou Noeru?" zajímá se Naoki a začne si rovnat opravené písemky do hromádky.
"Ne v pohodě, nebudu vás omezovat. Ale nerad bych vás rušil. Na nákup skočím sám," zakroutím hlavou a začnu se zvedat k odchodu z jeho kabinetu.
"Ještě jeden krok a udělám z tebe deset malých!" zavrčí za mnou Naoki. Zastavím se a otočím k němu hlavu.
Kývnutím mu naznačím, aby pokračoval. "Mám nápad. Co takhle zkusit seznamku?"
"Ses posral v kině ne? Není to ani den, co jsem se s Mikim rozešel a ty už chceš zkoušet seznamku?!" vyjedu na něj naštvaně.
"Tak se tak moc hned nečerti. Ale mohlo by tě to dostat z deprese a věř mi, deprimovaný Taro není žádná sranda," oznámí mi co nejvíc zdvořile. Trošku se urazím, ale chápu to, hodně jsem se změnil za tu dobu, co jsem byl s Mikim z bručouna na milouše a teď zpět k bručounovi ale tak dvojitýmu.
"Tak fajn, udělám to, ale jenom že jsi to ty. Ale stejně jestli já mám jít na seznamku, tak ty mě necháš jít samotného na nákup," zadám si podmínku.
"Dobře, večer to pak sepíšeme," usměje se na mě a mávne rukou, abych už šel. Okamžitě opustím kabinet a zamířím si to k autu. Kde po nastartování zamířím do nákupního centra.
_
Aiko s Kenseiem přišli zase oba, užili jsme si spoustu zábavy, alespoň když jsem s nimi tak jsem nemyslel na to, co se stalo předchozí den. Uvnitř mě se pořád cítím jako bych ho až moc miloval a nechtěl na něho zapomenout. Kdesik uvnitř mě pořád je, vím to. Určitě ho poznám.
"Tati, mohl bych jít už zítra do školy?" zajímám se jen, co si všimnu, že otec stojí u plotny.
"Nemyslíš, že je to nějak brzo?" pozvedne nechápavě obočí.
"Když já se doma strašně nudím. Rehabilitace můžu mít i po škole," navrhnu. Bohužel jsem pořádně tvrdohlavý v tomhle a nenechám si to vymluvit.
Otec si jen povzdechne. "Dobře, ale odvezu tě tam zítra a domluvím, abys nemusel složitě vymýšlet jak se dostat do vyšších učeben," kapituluje, aniž by přemlouval a mě nezbývá nic než souhlasit.
"Děkuju," usměju se a odjedu zase zpátky do pokoje. Tady se rozplácnu jak mrtvolka na posteli a popřemýšlím ještě nad tím jaký má smysl začít chodit nebo vracet zpátky paměť.
Když si vezmu veškeré pro i proti, i když moje minulost nejspíš nebyla nejkrásnější, chci ji zpátky. Udělám pro to všechno.
_
K večeru konečně otec dodrží slib, pomůže mi nasednout do auta a odveze mě k hřbitovu. Nechápu proč zrovna sem. Donese mi vozík, abych do něho mohl naskočit, a pak mě dotlačí k hrobům. U jednoho z nich se zastaví a položí k náhrobnímu kameni kytici, kterou stihl koupit nejspíš někdy odpoledne.
"Proč stojíme tady?" zajímám se.
"Zkus popřemýšlet," poznamená a ukáže na fotku usměvavé mladé ženy. Je mi vážně odněkud povědomá. Přečtu si tedy co je napsané na náhrobním kameni.
"Suyo Ruka," zašeptám si pro sebe a zkusím popřemýšlet. Hlava mě samozřejmě šíleně rozbolí, nejradši bych si zakřičel, ale to bych dal otci signál, že se něco děje.
Jemně se tedy chytnu za čelo a opřu se, aby to vypadalo, že přemýšlím a ne, že se snažím zbavit bolesti hlavy.
"Tak co napadá tě něco?" zajímá se. V hlavě se mi motá spousta blbostí. Jenže najednou si na něco vzpomenu. Na tomto hřbitově jsem byl i s mým třídním učitelem. Pak mi docvakne jedna souvislost, ona bude nejspíš moje matka. Ale proč jsem tu byl s třídním?
"Matka," poznamenám a vyhrknou mi slzy.
"Pamatuješ si ještě něco?" zajímá se s nadějí v hlase, ale s takovou bolestí hlavy, co mám, jen zakroutím hlavou. Slzy mi vyhrknou hned ze dvou důvodů z té smutné zprávy o matce a taky z té bolesti, ale naštěstí se ta bolest dá zamaskovat prvním důvodem.
_
Ještě chvilku se to snažím rozdýchat a nakonec se rozhodnu prolomit ticho.
"Můžeš mě tu chvilku nechat samotného?" poznamenám po chvilce, když se mi trošku uklidní hlava.
Otec se zatváří chvilku nechápavě, pak trošku vážně, ale nakonec dodá: "dobře, půjdu zatím pro vodu do vázy."
"Děkuju," pokusím se o úsměv a zadívám se pořádně ještě jednou na její fotku. Chci si vzpomenout na něco. Nechci jen nějaké úryvky, chci si vzpomenout na to, kdo jsem byl a proč mi všichni říkají, že jsou rádi, že si nic nepamatuju, že jsem si prožil dost. Jenže já jsem ochotný to risknout, risknu svoji psychiku, chci vědět, co se stalo.
Snažím se myslet na cokoliv, co by mi mohlo pomoct. Pořád nechápu souvislost s mým třídním, ale poznal jsem matku. Dokonce jsem si vzpomněl na nějakého chlapa, který byl s ní u smrtelné postele. Nevím, kdo to byl, ale jako otec nevypadal. Teď mi tu už nehraje nic. Buď si to můj mozek vymyslel, abych dal pokoj nebo je to pravda a já nechápu souvislosti.
_
Otec se vrátil, dal vodu do vázy a beze slov jsme opustili hřbitov. Nemluvili jsme spolu ani cestou domů. V podstatě jsme spolu nepromluvili ani doma. Hned co jsme dojeli, jsem se zavřel v pokoji a šel si lehnout. Hlavě mě zase začata třeštět, ale nechtěl jsem před ním ukázat takovou slabost
_
Odpoledne jsem si dal takovou záživnější debatu s otcem, ale nakonec ustoupil. Jednalo se o mé nohy. Namítl jsem, že dokud nebudu nohy lépe cítit, tak odmítám jakékoliv rehabilitace. Otci se to moc nelíbilo, ale jsem holt v tomhle tvrdohlavý jako mezek, takže musel ustoupit.
Rozhodl jsem se ještě doučit nějaké nové věci do školy. Šlo to celkem lehce. Nebylo to moc těžké a navíc učení si zapamatuju celkem rychle. Nevím proč. Svoji minulost jsem zapomněl, ale učení mi v hlavě zůstalo. Nerozumím tomu ani za mák. Proč to co se klidně mohlo ztratit, tak zůstalo a ne naopak? Radši bych si pamatoval život než to zpropadený učení…
"Miki, mám ti snad dát kolkovanou žádost, jídlo už je skoro studené," ozve se z vedlejší místnosti. Nezbude mi nic jiného než na chvilku pozastavit přemýšlení a jít, tedy pardon jet se najíst. Přece nebudu o hladu že.
_
Nákup jsem si užil…rád chodím sám na nákup, když vím, že jsem mohl v tuhle dobu být s někým jiným. Dobře nesnáším nakupování a zvlášť když mám po rozchodu. Teď teprve na mě dopadla pořádná depka z toho, co jsem udělal. Byla to chyba, ale druhou příležitost mi nejspíš nedá. Bude lepší, když o ni ani nepožádám. Jsem učitel a on můj student. Navíc momentálně hendikepovaný student. Nikdo se to nesmí dozvědět a tak to také i zůstane.
Nakoupil jsem si samozřejmě mouku, vajíčka a další různé blbosti, abych mohl péct. Ale ještě než s pečení stihnu začít, přiřítí se za mnou do kuchyně Naoki a už mě táhne k počítači, aby mi zařídil profil na seznamce.
"Už to mám sepsané, chybí jenom, aby sis to zkontroloval a podíval se jestli tam můžu dát tu fotku co jsem tam dal," poznamená a posadí mě před monitor. Okamžitě na mě vykoukne moje fotka, kde vypadám moc dobře a taky hodně vesele. Tu fotku fotil Miki…jak se rychle dokážou sesypat vzpomínky. Ach bože proč jsem ho pouštěl k vodě…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kated Kated | Web | 17. listopadu 2016 v 0:15 | Reagovat

ahhhh a to mi chceš říct, že tohle je poslední kapitola (která se rozhodně jako konec netváří :D ) kterou tu máš zveřejněnou :o :D nééé já chtěla vědět jak to mezi nimi nepadne! ahhh jooo... můžu jen doufat, že to třebas jednou dopíšeš :) byla by škoda kdybys to nechala takto rozpracované. Takže byla to krásná povídka, plná zvratů a nečekaných událostí a mě se líbila :) byla strašně poutavá :)
ps: neměj strach určitě si ji přečetli i jiní, jen byli líní zanechat koment ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama